Některé uklidní cigareta, jiné alkohol, ale mě psaní...

Červenec 2012

Chapter IV. Brien

22. července 2012 v 18:00 | Óňa |  Velkolepost
Brien byl ve zmatku. Vše se točilo jen kolem dohody tří provincí proti Narmoru. Každý člověk, nejen prostý lid, chtěl vědět, co to pro něj bude znamenat. S určitostí nemohl nikdo říct, ani jestli bude zítřejší den doma v posteli, nebo bude spát na rákosových rohožích ve vojenském stanu.
"Na vědomost se dává," zvolal královský herold Niup," že každý muž ve věku patnácti let a výše se stává vojákem Konspidického vojska. Toto vojsko se přesouvá do hlavního města Venuru, Karosu. Všichni, o které běží, se přihlásí dobrovolně na královský dvůr, jinak za to zaplatí životem."
Davem poddaných projela vlna nespokojenosti mísící se s pachem strachu. Pak to šlo ráz naráz. Známý pobuda z Hostince U Zlatavého moku, hodil po královském heroldovi kámen, který našel u kameníka v obchodě. Tenká linie krve táhnoucí se z čela po tváři až na krk se postupně zvětšovala ve větší proud při tom, jak tělo padalo k zemi. Dav se na nebohého herolda sesypal jako supy na mršinu. Trhali, mlátili, bili, řezali, sekali, kousali. Po nesmírně dlouze prožitých minutách dav prořídl a na vyvýšeném dřevěném stupínku z akátového dřeva ležala mrtvola Niupa.
Niup teď vypadal jako vepř rozporocvaný na sekanou. Alerova Garda přišla po pár okamžicích na náměstí, kde došlo k tomuto nešťastnému incidentu. Sesbírala zbylé kousky Niupa (pravá noha a ruka chyběly), které odnesla do chrámu Posledního odpočinku. Ten stál na ostrůvku, kolem kterého potékala řeka Naurus. Postavený s žulových kvádrů odolával zubu času již pět století a stále vypadal stejně, jako když ho první král Martin postavil.
Vstupní brána z bílého dubu, dnes již vyhynulého, pokovaná desítkami zpevňovaných obručí se pyšnila tloušťkou bezmála pěti stop. Žulové hradby byly postaveny tak, aby je sebevětší náraz od katapultu, či balisty nepoškodil. Dokonalá pevnost přeměněná před necelými sto lety na Chrám Posledního odpočinku, kde se opatřovaly mrtvoly králů, zámožných rodin, které si to mohly dovolit, a dlouholetých sluhů králů.

"Vaše královská Výsosti. Musím Vám oznámit velmi smutnou zprávu. Váš královský herold, Niup, byl zavražděn rozlíceným davem při vykonávání vůle Vašeho Veličenstva," pověděl písař Fabro králi Alerovi, poté co se vrátila Garda zpět do hradu.
"Cože?! Niup?" Aler vypadal jako sama smrt. Bílý jako sníh, propadlé oči, které chytaly nachovou barvu. Jeho hlas zněl jako skřípání nehtů o kámen. Vše dohromady tvořilo hrůzostrašnou masku jindy veselého muže.
"Vaše Výsosti, je mi to líto. Jsem si vědom toho, že to byl váš přítel již od Vašich dětských let, ale musíte co nejdříve zastavit toto šílenství, nebo nebude Niup jediný kdo umřel." Fabro nemohl na králi spočinout zraky. Bylo pro něj velmi těžké vidět, jak jeho král umírá před očima.
"Nechte mě o samotě."
Aler zhubl po uzavření Konspidia nejméně polovinu své váhy. Pod jeho kůží barvy pergamenu se rýsovaly znatelně všechny kosti, na kterých zbylo pramálo masa, jako by ho zevnitř vyžíral nějaký obrovitý masožravý brouk.
Král trávil většinu času ve svém soláru, kde přemýšlel nad nastávajícím bojem proti Narmoru. Nebral v potaz svoje, v tuto chvíli, chatrné zdraví a stále více se nechával vidět v ulicích města, nebo z mramorového balkónu svých komnat. Umírám, cítím to. Aler nevěděl co za nemoc ho to postihlo, ani jeho osobní lékaři, nejlepší z celého známého světa, ho nedokázali vyléčit a tak Aler strádal na váze. Teď už to byla jen skořepina člověka, marně se pohybujíc. Byl vláčen sluhy z jednoho místa na druhé, tam kde ho bylo potřeba, jelikož Aler nestrpil, aby ho někdo viděl ležet připoutaného k lůžku.

Po pár dnech již Aler neměl síly ani mluvit. Pokud se probudil z neklidného spánku, tak ze sebe chrlil chuchvalce krve a hlenu. Aler umíral dlouho, předlouho poté, co ho uřkla Haggova loutka, černý mág Grunn. Nakonec skonal v den jeho čtyřicátých narozenin, když byl Brien na pokraji rebelie.

Chapter III.

19. července 2012 v 20:00 | Óňa |  Velkolepost
Slunce vycházelo nad skalisky hor v dálavě. Sluneční paprsky se odrážely od vodní hladiny Invenského moře. Maršál Grip stál na břehu zírajíc na otevřené moře pokryté žlutou a oranžovou září slunce mísící se s černotou tmy. Ubíhaly dlouhé minuty, než se maršál odhodlal jít zpět do rychle zbudovaného tábora.
Procházel kolem narychlo postavěných stanů. Při cestě se sem tam zastavil s nějakým vojákem na kus řeči, jen proto, aby ho povzbudil pro nastávajíci úkol. Haggo je blázen. Tohle nemůže vyjít. Jdeme všichni na smrt. Jak nad tím Grip stále více přemýšlel, připadalo mu to stále více jako ze zlého snu. Plout na ostrov Klert je holé šílenství, to co tam bylo a stále je zabilo více námořníků než ty zpropadené bouře.
Grip nadále pokračoval výstupem na malinkou vyvýšeninu, kde si nechal zbudovat svůj obývací stan.
"Pane?"
"Co si přejete Hopline?"
Hoplin byl první Gripův důstojník. Náležel mu díky postavení lepší a pohodlnější stan s nábytkem, jenže chtěl jít svým vojákům příkladem, tak spal ve lněném zatuchlém stanu. Hoplin se nikdy nemohl pyšnit krásnou tváří. Byl spíš otylý, na obličeji měl tři brady a kůži visící mu z pod krku. Jeho husté obočí lemovaly malá prasečí očka.
"Máte doopravdy v úmyslu plout na Klert?"
"Samozřejmě, vy se snad bojíte Hopline?"
"To ne pane, ale víte co se povídá..."
"Co se o tom místě povídá?" Vím to ... Bohužel.
"Prosím o prominutí pane, ale prý se odtamtud nikdo nevrátil. Povídá se, že tam žijí podivné bytosti."
Přesně. Podivné bytosti, ale Haggovi to je jedno. Chce ji, strašně moc ji chce. Bohové spaste nás.
"Báchorky a babské povídačky Hopline. Jste muž Veličenstva Hagga. Nemáte se čeho bát!" S těmito slovy Grip odešel od naprosto zmateného Hoplina pryč ke svému stanu.

Grip vešel do svého plátěného stanu velikosti malého domu v barvách písčité žluté s červeným lemováním. Uvnitř plápolal oheň v železných koších umístěných po rozích stanu. Grip zasedl ke stolu a zavolal si o víno na uklidnění. Prodíral se lejstry a stohy papírů - všech možných i nemožných legend o Klertu, námořnických poznámek a deníků kapitánů i normálních lidí. Bylo až k neuvěření, co všechno si lidé vymysleli pro Klert, jakožto místo dosud neznámé.
Bájné obry lidožrouty, strašidla, duchy, příšery a draky. Grip ničemu z toho nevěřil, jenže tam něco být musí, když se dosud nikdo nevrátil. Z pomyšlení na nadcházející den mu běhala po zádech husí kůže.
Pokud tohle přežiji, tak už se nikdy vína ani nedoktnu.
--

Nadcházející ráno bylo chaldné a mlhavé. Od hor se valila černá clona mraků, která nevypadala zrovna přátelsky.
"Pokud chceme vyrazit, tak až se přežene bouře, jinak bychom se nemuseli dostat zpět," konstatoval třem důstojníkům Grip ve svém stanu po velmi chudé snídani. Každý, včetně maršála, měl stejný příděl jídla. Grip nesnážel nevraživost v táboře, tak zajistil alespoň částečné odškodnění. Špatná nálada pochází od jídla, ale ještě horší nálada pochází ze žárlivosti.
"Jste si jist pane? Pokud vyrazíme teď tak s tímto větrem se dostaneme na Klert ještě pře bouří," oponoval druhý důstojník Yron.
"Dostat se tam je jedna věc. Druhá věc je dostat se zpátky. Všichni co tu jste víte, že se z Klertu nikdo dosud nevrátil, ale my to napravíme. Vydáme se tam a najdeme tu zpropadenou korunu krále Trixe."
Trix, první vládce, který pozvedl Narmor v rebelii, si nechal vykovat korunu pro krále z čistého bronzu, jelikož zlatu nevěřil. Korunu tvořily čtyři spojené hroty v jakousi kopuli, na které byl posazen bájný artefakt dodávající moc - Oko Taury. Artefakt byl posvátným symbolem od dob prvních lidí na Orgatře. Ten, kdo ho vlastnil, obdržel neskutečnou moc a sílu, jak praví legenda, která se rozšířila po smrti samotného Trixe. Teď by nejspíše koruna měla být někde na ostrově Krelt.
"Pane, je Vám dobře?"
Grip otevřel oči. Díval se do Hoplinovi uzardělé tváře od vína s těmi jeho prasečími očky, která vypadala tak... starostlivě.
"Nikdy mi nebylo lépe," zalhal Grip. Denně se musel třikrát holit od těch zpropadených bílých chlupů. Teď na chvíli omdlel, kvůli menšímu nedostatku vzduchu, z důvodu výskytu chlupů v průdušnici.
"Vyplouváme hned. Bouře nebouře. Ať na nás nemusejí čekat."

Do hodiny byly připraveny čtyři velké námořní bojové lodě, plně obsazené válečníky a otroky, kteří ovládali vesla. Grip, Hoplin, Yron a Wex veleli každý své lodi. Vítr je hnal směrem na Klert. V zádech měli bouřové mraky, které se valily přes pevninu a moře jako vlny. Grip doufal, že stihnou doplout na Klert před bouří, ale marně. Bouře je zastihla ani ne v polovině plavby zcela nepřipravené.

Orgatra

17. července 2012 v 23:00 | Óňa |  Velkolepost
Takto nějak si představuji místo, kde se odehrává Velkolepost. Sice ten Armon nevypadá dobře a nejspíš se bude měnit, ale Orgatra si myslím, že nevypadá zas tak špatně. /Možná i bude stručná historie/

Chapter II. (Tam někde v Narmoru)

17. července 2012 v 21:30 | Óňa |  Velkolepost
"Pane! Pane! Vzbuďte se! Naléhavé zprávy z Brienu!"
"Kdo jsi, že mě rušíš?" promluvil tichý hlas, připomínající poslíčkovi hlas smrti.
"Prosím o prominutí pane."
"Zde je tvé odpuštění," řekl Haggo společně se svistem jeho bastardího meče. Hlava se oddělila od těla stejně rychle jako když nůž projíždí máslem. Krev prýštila při každé rotaci hlavy, a když hlava dopadla na koberec z nejjemnějšího hedvábí a vlny nadělala na něm krvavou červenou mozaiku.
"Pane, měl byste to vědět," ozval se první maršál Grip stojící jako tělesná stráž Excelence pro dnešní noc, "Tantal, Venur a Kriner uzavřeli spojenectví proti Vám, Vaše Excelence."
"Obnovili vztahy? Pod čí záštitou?"
"Nově zvoleného krále Alera, můj pane."
"Tak krále? Zajímavé..."
"Pane? Mám pokračovat v přípravách?"
"Samozřejmě, řekl jsem snad, že byste neměl?"
"Omlouvám se, Výsosti."
"Odejděte a zavolejte mi Grunna."
"Pane."
Grip odešel ven plentou velkého parkánového stanu, který sloužil jako hlavní poradní místnost a zároveň jako osobní prostory Hagga. Haggo se mezitím usadil na svoji oblíbenou stoličku z ořechového dřeva, kterou pro něj ještě v mládí vyřezal otec.Přemýšlel nad několika věcima, ale zejména mu vyplývalo na mysl to, že se zbytek Orgatry proti němu spikl. Sice to čekal, ale ne tak brzo. Venku začalo pršet. Kapky bubnovaly do plátna stanu s pravidelným intervalem. Kap. Kap. Kap.
Chtěl jsem tě pomstít otče, ale teď mi to přijde jako holé šílenství. Jenže už jsem zašel daleko, moc daleko na to, abych přestal. Vzpomínka se vyřinula na mysl tak rychle a nevítaná, že ji Haggo nestihl zastavit.
Byl znovu dítětem. Teprve pár měsíční chlapec. Otec si s ním hrál venku za domem v zahradě s fontánkou, kam chodil vždy po práci. Haggo rád hrával známou hru na schovávnou, kde se Haggo vždy schovával do fontánky a jeho otec dělal, že ho nevidí. Matka stávala mnohokrát ve dveřích a smála se, když Haggo se smíchem vyběhl z fontánky za otcem v domění, že neví kde se Haggo nechází.
Teď se Haggo při této vzpomínce musel usmát. Nikdo nikdy neviděl Hagga usmívat se nebo smát se, vždy ho viděli jen s vážnou tváří smrtelné masky, která vyvolávala u každého čirou hrůzu.

Stan byl chladný, takže Haggo zavolal sluhy, kteří rozdělali ve prostřed stanu oheň a přinesly čestvě uvařenou kávu. Plameny začaly olizovat větvičky, které po chvilce vzplály jasným žlutooranžovým ohněm. Po pár minutách se ve stanu znatelně oteplilo. Do ticha, které bylo rušeno jen praskáním polen v ohništi, bubnuvaly stále kapky deště. Haggo seděl v noční košili stále na stoličcce od otce zírajíce do plamenů, jako by chtěl prohlédnout srkze ně až do Brienu, kde teď spokojeně v posteli s nebesy spí Aler. Aler, s osobní stráží Gardou, jak tomu bylo i u jiných králů. Při této myšlence začala vřít Haggovi krev v žilách.

Poté uslyšel spěšné kroky po bahnité cestě.

"Volal jste mě, Vaše Excelence?" V plentě stanu stál od hlavy až k patě mokrý muž v rouchu tak černém, že i noc proti tomu vypadala bílá. Grunn byl malý zavalitý chlapík s extrémně velkým orlím nosem a s šikmýma očima. Hlas měl úlisný s malým náznakem strachu vyvolaným pánovou přítomností.
"Jistě Grunne. Posaďte se," s těmito slovy ukázal Haggo na pohodlé polštáře vycpané husím peřím na zemi. Vedle polštářů ležel tác s letním ovocem - banány, jablky a hruškami. Společně s tácem byly přistavěny šálky s konvicí čerstvě uvařené kávy, vypouštějící jemnou páru z hrdla.
"Grunne, potřebuji od vás jednu delikátní záležitost."
"Zajisté,pane, cokoliv bude chtít."
"Jedná se o velmi důležitou věc pro mé plány a nikomu jinému ji nemohu svěřit, mohu vám?"
"Nenajde se nikdo jiný, kdo by mohl cokoliv udělat s lepší precizností než já. To víte sám, pane."
"Samozřejmě. Chci po vás službu, pro kterou tu ale mám i jiné lidi. Jenže jsem si vybral vás. Víte proč?"
"Neodvažuji se domnívat, Excelence."
"Protože jste mlj osobní čaroděj a léčitel. Víte a znáte mnohem víc, než normální podomní léčitel a čaroděj někde z lesů. vaše moudrost panuje z daleké Armonu, kde jste se učil u mistra Argona, jak jste sám řekl."
"Jistě, můj pane. Ale stále nechápu co chcete, abych udělal."
"Potřebuji někoho, kdo dokáže nenápadně, beze svědků a hlavně čistě provést nájemnou vraždu."
"Pane, víte, že to není moudré? Zahrávat si s totuo magií je nanejvýš nebezpečné."
"Znám to riziko a také ho podstupuji."
"Koho tedy mám zavraždit, Vaše Výsosti?"
"Alera, krále Orgatry."

Prolog - Ashraza

15. července 2012 v 22:47 | Óňa |  Ashraza
Čerň noci by se dala krájet, vrcholky stromů se líně pohybovaly v malých závanech větříku, když se na cestě, která vedla do města Keab objevila zahalená postava. Onen neznámý měl na sobě dlouhou černou kazajku s popruhy na hrudníku, které ji držely pevně na těle. Bílý plášť visící z ramen mu splýval až k holením. Kožené boty, vytvářely otisky do čerstvého prachu. Obličej byl schován pod kápí, byla vidět jen brada porostlá strništěm. Na zádech se mu houpaly dva meče. Jeden užší s hladkým ostřím, druhý s vroubkovanou čepelí byl větší a trochu širší .
Neznámý se pohyboval po cestičce velmi zlehka, skoro jako by letěl. Prach se zvedal a zase dopadal v malinkatých obláčcích, jež šly zpod jeho kožených bot. Kameny, na které šlápl, křupaly pod jeho váhou. Postupoval velmi rychle, takže za ním vlál lem kazajky. Ani jednou se neohlédl, šel přímo za cílem, který si vytyčil. Začalo se rozednívat. První paprsky světla prostoupily černotu noci a osvětlily prašnou cestu mírně se zvedající a klikatící za Prastarý kopec.
Stromy, které stály poblíž cesty, byly posety ovocem. Jablka, hrušky, slívy - to vše tu rostlo, musel to být velmi úrodný kraj. Čím víc se ale blížil k městu, tím více se krajina měnila. Na stromech už nerostlo ovoce. Stromy byly spálené, a na jejich statných větvích visely oprátky, které byly z většiny obsazené. Muži, ženy i děti visely bezvládně na větvích, houpající se v poryvech větru. Maso propadlé skoro až na kost, kůže nabývající spálenou barvu a pergamenový vzhled, bezoké důlky a hnijící zuby. Stačil jediný pohled a věděl, že tu visí už nějakou dobu.
Pokračoval dál v cestě, prohlížejíce si další a další oběšence. Náhle se zastavil u spálené lípy. Na její větvi se houpala mrtvola snad desetiletého chlapce s plavými vlasy. Oči měl vyklovány od vran, které se v těchto místech hojně zdržovaly. Celkově měl obličej dosti z deformovaný jak zvěří, tak i přírodou. Maso, které bylo u ostatních mrtvol propadlé až na kost u chlapce chybělo na tvářích i na čele. Uši ohlodané od krys byly už jen malou upomínkou toho, co bylo dřív. Neznámý k němu došel. Bezvládné tělo se sesulo na zem, když přeřízl oprátku.
Zápach tlejícího masa byl cítit až na míle daleko. Postava poklekla. Nad čelem udělal dva pohyby ve tvaru kříže se slovy: "Odpočívej v pokoji". Vstal, a mířil po cestě dál. Slunce barvilo obzor do růžova. Pár kroků stačilo, aby se dostal zpátky do tempa. Cestička se zvedala na kopec jménem Prastarý. Už z dálky bylo vidět, proč se mu tak říká. Na místě kde dříve stál honosný chrám, dnes zbývaly jen ruiny. Zbylo už jen pár nosných sloupů, na kterých se podepsal zub času.
Nezastavoval se, šel dál, o Prastarý kopec nezavadil ani koutkem oka. Když přešel ruiny, cesta se začala svažovat mírně dolů. Naskytl se mu pohled na město, které znal z knih. Jenže už to nebylo to krásně zdobené město s velkými pískovcovými zdmi a domy hrajícími všemi barvami. Modrá, zelená, žlutá, červená, bílá, hnědá, černá i tyrkysová byly nahrazeny šedí a černí. Hrad tyčící se nad domy měl ale stále stejnou rudou barvu, barvu krve.
Nad městem kroužila v pravidelných kruzích hejna vran a havranů. Ta nikdy nevěstila nic dobrého. Když procházel ulicemi, všiml si, že každá budova je zavřená nebo zatlučená. Ani živáček nebyl přítomen, žádné děti skotačící v ulicích města, či obchodníci prodávající své zboží. Došel k masivním dubovým dveřím, které střežily dva zbrojnoši, kteří tam stáli opření o halapartny a spali. Dveře pokryté železnými pláty v sobě ukrývaly malinkaté okénko. Zabouchal na dveře a počkal pár okamžiků.
Okénko se otevřelo se skoro neslyšným vrzáním železných pantů. Uvnitř otvoru se objevila tvář muže, který měl husté černé strniště se stejně hustým knírem. Unavené oči vypovídaly o jeho "přepracovanosti" z noční služby. Helma nasazená na hlavě vypadala jako hrnec. Pod helmou vyčnívaly černé delší vlasy slepené potem. Pohled strážného za branou vypadal nevraživě.
" Co tu člověk jako ty pohledává?" zněla jeho otázka, hlasem hrubším než neznámý čekal. "Hledám práci…" zněla jeho strohá odpověď.
"Pro tebe'' zdůraznil strážný ,, tu práci nemáme ... Rychle se mi kliď z očí, než tě nechám vypráskat!"Strážný začínal ztrácet nervy, přičemž mu na čele vyskočila pulzující žíla.
Strážní, kteří spali, se probudili, ještě omámeni z hlubokého spánku.
"Hledám práci…" stejná odpověď neznámého.
"Rozuměl si tomu co jsem před chvíli řek?! Kliď se mi z očí!" obličej strážného v okénku začal nabývat nachovou barvu a jeho spánková žíla začala mocně pulzovat.
Zbrojnoši po stranách brány se po sobě začali nechápavě dívat. Jeden těkal očima od neznámého, přes bracha u brány na strážného v okýnku za branou. Neznámý nedával najevo, že by ho nějak rozrušilo toto "milé" uvítání. Lemy sněhově bílého pláště se líně třepotaly v mírném letním větříku, který sebou nesl i nelibou vůni ve městě. Vůni smrti.
Muž v bílém plášti se otočil na podpatku svých elegantních kožených bot se špičkou, a odkráčel zpět k městu. Kroky se dutě ozývaly, zpod dřevěných, stářím už prožraných prken, které tvořili můstek k bráně. Vojáci ještě cosi na neznámého křičeli, ale ten je neslyšel, i kdyby je slyšel, tak nedával nic najevo. Došel na konec můstku, kde se otočil směrem na bránu, u které stále pokřikovali strážní.
Poklekl na jedno koleno a co nejsilněji se odrazil od prken, které se pod nim pod tíhou váhy a síly odrazu podlomili. Rozeběhl se přímo proti strážným. Vítr svištící kolem uší mu shodil kápi, která odkryla kaštanově hnědé vlasy, stejně tak zbarvené strniště a svítící zelené oči, upřené na místo někde nad bránou.
Nabíral stále větší rychlost. Zbrojnoši před bránou před sebe nastavili halapartny. Neznámý doběhl ke strážným, kde se vyhnul halapartnám a mocným skokem se vyšvihl nad bránu, kde visela na železném plátu lucerna, po která začal šplhat stále výš na hradby. Vojáci nemohli nic dělat, jen na křičeli nadávky a slova opovržení. Strážní na mostě sbírali kameny, aby po je po něm mohli mrštit, i když se ani jeden z nich netrefil do svého cíle.
Šplh po hradbách v jeho podání vypadal lehce jako chůze po pevné zemi, avšak jedno uklouznutí a čekala by ho jistá smrt. Velmi snadno nacházel úchyty, které již dříve vyhloubil svoji činností vítr. Sluneční paprsky zářily na jeho bílém plášti. Drolící se pískovcová, zeď po které lezl, se leskla jako ten nejzářivější diamant. Muž se blížil k zubům hradní zdi. Zachytil se mezery mezi dvěmi zuby a vyšvihl se s grácií na vnější hradbu hradu, kde na něj čekal regiment vojáků.
Vojáci tam stáli seřazeni do dvou řad, čítající každá tucet mužů. Všichni drželi halapartny, nebo vytahovali z pochvy meč. Nezbývalo nic než se utkat proti několikanásobné přesile. Muž, nepříliš znaven výstupem na vrcholek hradeb se přikrčil jako kočka číhající na myš a sáhl si na záda pro své meče. Ostří proťalo vzduch se sotva slyšitelným svištěním. Meče se zkřížily těsně před jeho obličejem.
Rty se začaly pohybovat v tiché modlitbě, při které se ostří rozzářilo více jak slunce na nebi. Vojáci si stínili oči před nastalým oslnivým světlem. Záře mečů umožnila muži proklestit si cestu skrze těla vojáků bez boje, čehož si cenil více, než kdyby měl tu čest se s nimi setkat v boji. Prošel až k hraně hradby, kde shlédnul dolů na vnější malé nádvoří, které se hemžilo vojáky. Pohled mu sjel na povoz se senem, jež táhl hnědý valach.
Dlouho se nerozmýšlel, zastrčil meče zpátky a než-li se vojáci stačili vzpamatovat, skočil do valníku se senem. Stébla trávy se mu usadila ve vlasech i na kabátci. S elegancí vyskočil na sedátko pro vozku a chytl otěže koně, který se vzepjal a rozjel na jeho povel. S nabírající rychlostí se seno z valníku začalo trousit, přičemž se po hromádkách klouzali vojáci, kteří se snažili zastavit povoz.

Vojáci po stranách si zakládali šípy k lukům, přičemž si nejdříve hroty namáčeli v dehtu, které potom zapálili o železný koš, ve kterém hořely žhavé uhlíky.
,,Připravte se k palbě. Zamířit," zavelel muž v kroužkové zbroji, na které měl kabátec v barvě černi noci protkaný zlatou nití. ,,Pal!" výkřik se nesl ještě stále ve vzduchu, když už šípy proťaly oblohu míříce na svůj cíl, který mohly jen těžko minout.
Seno ihned vzplálo. Oheň navíc podporoval svištící vzduch vytvářený rychlostí jízdy valacha. Muž se zvedl ze sedátka a zároveň uhýbal létajícím šípům, které po něm střílela městská garda u vnitřní brány. Teplo už dosahovalo nesnesitelné míry, když se jeden šíp zabodl valachovi do oka, z kterého se vyřinula sprška krve. Valach omámen bolestí klopýtl a nakonec v rychlosti spadl, jenže povoz jel dál, hnán neviditelnou silou přímo na bránu s bezvládným tělem táhnoucím za sebou.
Lučištníci před bránou skákali hromadně z cesty, aby se vyhnuli řítícímu se povozu a neposednému ohni. Povoz hlasitě narazil do brány. Brána se vyvrátila z pantů a kovová mříž spadla na dlaždice, které popraskaly pod nenadálou tíhou. Pravé kolo povozu se průjezdem po zbytcích brány urvalo a povoz se neřízeně řítil proti hradní baště. V tu chvíli byl už povoz celý v plamenech, včetně zbývajícího kola a sedátka, na němž pořád balancoval neznámý muž.
V poslední chvíli seskočil ze sedátka a dopadl na zem ve stejném okamžiku jako povoz, který narazil do bašty. Ta se otřásla v základech. V místě nárazu se objevila průrva velikosti pěsti, která od sebe šlehala spáry na všechny strany. Muž se otočil na podpatku a utíkal ke vstupní bráně hradu, kde na něj čekalo půltuctu těžkooděnců ve zlatých kyrysech, s helmou tvarovanou do orlích hlav, s holeními a stehenními pláty v barvě poledního slunce a špičkami okovaných bot, které by probodly i sebelepší brnění.
Všech šest drželo v rukou těžké obouruční meče s drážkou uprostřed čepele a s jílcem posázeným krvavě rudými safíry. Dva z nich na sobě měli ještě plášť blankytně modré oblohy značící je jako členy královské gardy. Neznámý se moc nerozmýšlel, vztáhl ruce na jílce svých mečů a vytáhl je zkušenými pohyby zabijáka. Meče zavířily ve vzduchu před vojáky z gardy a ti klesli na kolena.
Z meče odkapávala krev na dlažbu, kde vytvářela malé kaluže krve, které však byly zanedbatelné s krví, která se řinula z pod krčních plátů vojáků královské gardy. Zbylí čtyři těžkooděnci se pomalu začali stahovat k bráně. Jeden uklouzl po krvi na schodech, a sjel až k mužovým nohám, kde dostal nemilosrdnou ránu čepelí do srdce. Poslední tři začali utíkat zbavení smyslů přes nádvoří pryč. Muž je nechal, nechtěl si přidělávat další práci a vešel branou do hradu.
Vstoupil do okázale zařízené předsíně s girlandami v barvě zlaté a rudé, jež lemovaly mozaikovitá okna. Dlaždice byly pokryty tlustým červeným kobercem, který tlumil zvuk jeho kroků. Síň byla lemována naleštěnými brněními, které odrážely i sebemenší paprsek slunce v mnohem větším jasu. Muž se pomalu plížil k železnému trůnu, na kterém podřimoval muž staršího vzhledu s korunou na hlavě, vykládanou broušenými polodrahokamy a démanty.
Král s hlubokými vráskami na čele. Dříve zlatá hříva, která mu spočívala až do očí, byla protkána proužky matné šedi. Svraštělá víčka se cukala v návalech strašidelných snů, při kterých se celé tělo otřásalo.
Proplížil se až k trůnu. Výstup po schodech byl doprovázen dutým zvukem zpod podrážek. Král se při tom zvuku probudil z dřímoty a slepě se podíval na výjev před ním. Nůž pod krkem se mu jemně zarýval do kůže a z pod ostří ukápla kapička krve. Nájemný vrah se na krále podíval divným pohledem, skoro až soucitným.
,,Pověz mi aspoň Tvoje jméno, cizinče... alespoň to si zasloužím" pronesl král chraplavým hlasem, který se mu v tu ránu zlomil.
,,Jmenuji se Altaïr, jsem posel dobrých i zlých zpráv," pověděl muž pod kápí, s mírným náznakem žalu v hlase. "Smrt je jen osvobození od života." S těmito slovy proťal králi hrdlo.

Chapter I.

14. července 2012 v 23:00 | Óňa |  Velkolepost
O pár dní dříve někde úplně jinde...

Aler, nově zvolený král Orgatry, pořádal slyšení ve velké zasedací síni v hradní baště Brienu. Sešlo se mnoho velkých a malých lordů, pánů, velmožů, hrabat i obyčejných kupců. Ti, kteří měli tu čest se honosit nějakými většími pozemky, či zásluhami, byli usazeni kolem důmyslně vyřezaného stolu do tvary širokého meče a štítu, původního sjednotitele Urbana. Ostatní, ti kteří byli nižšího původu, stáli rozestavění podél kamenné zdi spolu s osobní stráží nové krále, Gardou.
" Přichází nově zvolený král Orgatry a pán všeho lidu, dědic Urbana a nastolitel míru, Aler," zvolal herold zvonivým hlasem a všechen hovor v síni skončil jakoby někdo šlehl bičem.
Otevřely se velké pozlacené cedrové dveře, ve kterých stál Aler. Aler byl urostlý muž v nejlepších letech. Mírné strniště bylo každodenně upravována a dodávala jeho vzhledu patřičnou vychytralost. Svítivé modré oči zkoumaly přihlížející v síni. Na sobě měl drahou olivově zelenou a zlatou nití vyšívanou vestu s pozlacenými přezkami. Kožené upjaté kalhoty byly střiženy od nejlepšího krejčíře v království, ale i přes to mu byly těsné. Aler nikdy neoplýval vypracovanou postavou, spíše měl sklon k mírné otylosti, která však na něm vůbec nebyla znát.

Král prokráčel celou síní ke hrotu meče, kde měl své jednací křeslo z bíle natřeného dubu. Oči všech přítomných visely na postavě usazující se do královského křesla; nikdo se neodvažoval ani pípnout.
" Pánové, dámy," pokynul Aler, "dovolte mi zahájit toto mimořádné zasedání Rady Nejvyšších z celé Orgatry." Hlas měl hluboký a zvučný, takže ho bylo slyšet i v nejvzdálenějších koutech sálu. Muž po králově pravém boku vystoupil ze stínů a proměnil se v nejvyššího písaře, který přednesl první bod jednání.
" Letošní úroda se očekává velmi slabá Výsosti."
" Budeme si muset opatřit jídlo někde jinde, co Armon?"
" Sám má problémy s neúrodou Výsosti. Navíc tam teď řádí Bílá Nemoc," vyřkl muž sedící přibližně v půlce štítu, jménem Damien Krut.
" Co tedy navrhujete Damiene? Máte nějaký jiný přístup k potravinám, když ne přes Armon?"
" Co zkusit Blytrol, milostpane? Je to velmi úrodná oblast na ostrově Etrin, který leží v Hladovém moři," navrhoval zakrslý mužík v umaštěném kabátci potřísněném mnoha skvrnami od jídla.
" Tak to zajistěte Smoushi."

" Poslední zprávy z Narmoru pane," promluvil písař a podal hlášení před Alera.
Král začal číst a s každou přečtenou řádkou se mu na čele objevila nová vráska, zamračení a krůpěje potu. Po dočtení byly oči všech přítomných přilepeny na králi a na listu co držel v rukouch.
" Pánové a dámy. Prosím omluvte mě. Musím na malou poradu se zástupci provincí Tantalu, Krineru a Venuru. Ostatním dám vědět na zasedání další rady, která bude nejspíše napřesrok. Pánové," pokynul král a zástupci všech tří provincií odcházeli společně s králem do jeho skromného soláru ležícího poblíž králových soukromých komnat.

Po usazení na dřevěných židlích kolem malého kulatého stolku a přinesení džbánu vína se čtyřmi sklenicemi konečně král promluvil.
" Přečtěte si to každý sám, kdybych to řekl, nikdo by mi neuvěřil."
Následovaly vleklé minuty ticha rušené jen šustěním pergamenu, který se přesouval s prvních rukou do druhých a po té i do třetích. Reakce po přečtení byly vždy stejné, výraz naprostého šoku a strachu.
" To.. to...," začal koktat zástupce Krineru, Vargo.
" Znamená válku. Válku, kterou Orgatra zažila již dvakrát, jenže předtím bylo království spojené, teď jsme rozdrobeni na provincie a navíc máme málo zásob," odpověděl Drahdan, pověřený zástupce z Tantalu.
" Musíme jednat. Tímto vás jako král žádám, abyste se spojili. Vytvořili spojenectví tak mocné, že zničí i blížící se zlo z Narmoru!"
" Počkejte, jakožto zástupce Venuru jsem povinován říct, že to máme k Narmoru nejblíže a tudíž je zřejmé, že dostaneme první úder. Kdo se postará o naše lidi?" prohlásil holohlavý úlisný a hodně otylý muž honosící se jménem Krank.
" Tvé obavy jsou na místě mistře Kranku, jenže tady nejde o Venur. Tady jde zejména o Orgatru. Spojenecká vojska se co nejrychleji přesunou do hlavního města Venuru, kde budou mít stálou posádku pro případ rozpoutání nejčernějšího scénáře, který by mohl nastat."

Po třech hodinách jednání a dohadování se nakonec zástupci tří zbývajících provincií a král dohodli na spojenectví, podepsané na papíře jako Konspidium.

Za. red

11. července 2012 v 21:22 | Óňa |  Deník Stalkera
Ve věku 16ti let jsem obdržel nabídku od redakce internetové relace Deník Stalkera (http://denik-stalkera.blog.cz/), že bych pro ně mohl psát pokračování skvěle rozjetého příběhu. Dne 21.září 2011 (na mé 17té narozeniny) jsem se rozhodl, že tuto práci přijmu a tím jsem byl přijat do redakce (resp. dne 25.září 2011 jsme byl přijat ale považuji za lepší datum mých narozenin).

Tímto se chci představit. Jsem Za.red, známý také jako Óňa, jeden z redaktorů Deníku Stalkera. Internetové relace, která je známe také na portálech Au Moje Koule (amk.to) ale také na Aragornu,cz, kde se podle našeho příběhu odvíjí odnož.

Tímto chci poděkovat mým BETA-čtenářům/čtenářkám : Krák (za ty nervy ^^ xD), Mich, Zdendovi!

Prolog - Velkolepost

10. července 2012 v 22:05 | Óňa |  Velkolepost
Déšť spadal v malinkých krůpějích kapek, které se tříštily o nablýskanou zbroj Hagga, pána a vládce Narmoru, nejmocnější a nejnebezepečnější provincie v Gelduru. Sám Haggo seděl na statném oři, čítající dvojnásobnou váhu normálních válečných koní, jménem Stín.
Stín, původem hnědák, se díky magii Haggova čaroděje Isdara stal černějším jak noc s červenými duhovkami. V Nastálém chladu vydechoval Stín obláčky bílé páry z nozder, přičemž vydával nepřitozený skřehot, který děsil ostatní koně v čele královské gardy. Stín byl absolutně poslušný svému pánovi, se kterým častokrát sdílel i své tělo, kde se postupně podvoloval vůli Hagga a Isdara.
Narmor, nehostinná pustina na kraji Orgatry, provázela nesmrtelná historie plná nehynoucí slávy, strachu a hysterie. vlády králů Trixe a Atrona byla provázeny rebeliemi vůči právoplatnému vládci a ochránci dobra Orgatry. Za těch dávných dob se Narmor rozšířil přes polovinu území Orgatry. Trixe vládl ze svého sídla v Invenu, kde spřádal plány na dobytí hlavního tábora odpůrců jeho režimu, Brienu. Po letech obléhání a marných pokusů o dobytí Brienu povstelecký král zemřel a na jeho místo nastoupil jeho slaboudchý syn Remert, který se stáhl za hradby Invenu a nechal dílo svého otce napospas. Po dekádách útrap a ponižování se objevil nový povstelecký vůdce Atron, který vedl Narmor k jistému vítězství. Lidé z vesnic, ale i měst, se k němu přidávali po stovkách a tisícech. Nastala dlouhá válka trvající bezmála dvacetčtyři let. Narmor vítězil a zbývala už poslední bašta odpůrců, Brien.
Po nekonečné bitvě o město nakonec Atron zvítězil a vládl Orgatře zbylých deset let svého života, než na něj byla spáchána úkladná vražda a jeho říše se nerozštěpila mezi jeho čtyři syny, kteří ji nedokázali udržet v soustátí. Nakonec velkolepá říše Narmotu zanikla.

Nyní nastupuje Haggo v čele Narmorské armády proti spojenckým vojskům Orgatry vedený zbylými třemi porvinciemi - Tantalu, Krineru a Venuru. Avšak spojenectví tří provincí, jiank zvané Konspidium, je nestálé a plné úkladných manipulací. Pletichaření na každém rohu podkopává toto mocné společenství a poskytuje tím Haggovi nesmírnou sílu rozpínat se, po které tolik let touží.

Haggo, původem syn řezníka, byl bláhovým klukem ve věku osmi let, když do otcova krámku vešla Garda. Vyvedla jeho otce ven na ulici před jeho krámek a potupně se dožadovala doznání ze zrady. Haggo si moc dobře pamatuje, obličeje těch, kteří popravili jeho otce přímo na ulici, kvůli tomu, že se nedoznal. Tělo odvlekl povoz s voly a tak Haggo zůstal od osmi let sám, a už ani v krámku být nemohl, jelikož Garda odvedla svou práci důkladně a vše co bylo vevnitř shořela na popel během pár hodin.
Haggo vyrůstal na ulici, pojídal krysy a všelijakou havěť od brouků až po žížaly. Častokrát zůstával i několik dní o hladu a to ho přivedlo na pokraji nemoci zvané "Bílá Srst". Projevovala se masivním růstem bílých chlupů zejména v obličejové části. Po pokrytí celého obličeje nastala druhá fáze nemoci, která způsobuje zarůstání dýchacích trubic chlupy a následné udušení. I přes to, že tato nemoc má původ od krys a je velice smrtelná, Haggo přežil. Dnes má Haggo obličej plný jizev od nože, který dostal od otce, když si všechny chlupy i s kořínky vyřezal z obličeje.

Teď má Haggo v úmyslu pomstít se Gardě a znovu sjednotit rozpolcený Narmor v celistvý stát v tu nejvhodnější dobu. V době konání sněmu o zvolení nového krále Orgatry.