Některé uklidní cigareta, jiné alkohol, ale mě psaní...

Prolog - Ashraza

15. července 2012 v 22:47 | Óňa |  Ashraza
Čerň noci by se dala krájet, vrcholky stromů se líně pohybovaly v malých závanech větříku, když se na cestě, která vedla do města Keab objevila zahalená postava. Onen neznámý měl na sobě dlouhou černou kazajku s popruhy na hrudníku, které ji držely pevně na těle. Bílý plášť visící z ramen mu splýval až k holením. Kožené boty, vytvářely otisky do čerstvého prachu. Obličej byl schován pod kápí, byla vidět jen brada porostlá strništěm. Na zádech se mu houpaly dva meče. Jeden užší s hladkým ostřím, druhý s vroubkovanou čepelí byl větší a trochu širší .
Neznámý se pohyboval po cestičce velmi zlehka, skoro jako by letěl. Prach se zvedal a zase dopadal v malinkatých obláčcích, jež šly zpod jeho kožených bot. Kameny, na které šlápl, křupaly pod jeho váhou. Postupoval velmi rychle, takže za ním vlál lem kazajky. Ani jednou se neohlédl, šel přímo za cílem, který si vytyčil. Začalo se rozednívat. První paprsky světla prostoupily černotu noci a osvětlily prašnou cestu mírně se zvedající a klikatící za Prastarý kopec.
Stromy, které stály poblíž cesty, byly posety ovocem. Jablka, hrušky, slívy - to vše tu rostlo, musel to být velmi úrodný kraj. Čím víc se ale blížil k městu, tím více se krajina měnila. Na stromech už nerostlo ovoce. Stromy byly spálené, a na jejich statných větvích visely oprátky, které byly z většiny obsazené. Muži, ženy i děti visely bezvládně na větvích, houpající se v poryvech větru. Maso propadlé skoro až na kost, kůže nabývající spálenou barvu a pergamenový vzhled, bezoké důlky a hnijící zuby. Stačil jediný pohled a věděl, že tu visí už nějakou dobu.
Pokračoval dál v cestě, prohlížejíce si další a další oběšence. Náhle se zastavil u spálené lípy. Na její větvi se houpala mrtvola snad desetiletého chlapce s plavými vlasy. Oči měl vyklovány od vran, které se v těchto místech hojně zdržovaly. Celkově měl obličej dosti z deformovaný jak zvěří, tak i přírodou. Maso, které bylo u ostatních mrtvol propadlé až na kost u chlapce chybělo na tvářích i na čele. Uši ohlodané od krys byly už jen malou upomínkou toho, co bylo dřív. Neznámý k němu došel. Bezvládné tělo se sesulo na zem, když přeřízl oprátku.
Zápach tlejícího masa byl cítit až na míle daleko. Postava poklekla. Nad čelem udělal dva pohyby ve tvaru kříže se slovy: "Odpočívej v pokoji". Vstal, a mířil po cestě dál. Slunce barvilo obzor do růžova. Pár kroků stačilo, aby se dostal zpátky do tempa. Cestička se zvedala na kopec jménem Prastarý. Už z dálky bylo vidět, proč se mu tak říká. Na místě kde dříve stál honosný chrám, dnes zbývaly jen ruiny. Zbylo už jen pár nosných sloupů, na kterých se podepsal zub času.
Nezastavoval se, šel dál, o Prastarý kopec nezavadil ani koutkem oka. Když přešel ruiny, cesta se začala svažovat mírně dolů. Naskytl se mu pohled na město, které znal z knih. Jenže už to nebylo to krásně zdobené město s velkými pískovcovými zdmi a domy hrajícími všemi barvami. Modrá, zelená, žlutá, červená, bílá, hnědá, černá i tyrkysová byly nahrazeny šedí a černí. Hrad tyčící se nad domy měl ale stále stejnou rudou barvu, barvu krve.
Nad městem kroužila v pravidelných kruzích hejna vran a havranů. Ta nikdy nevěstila nic dobrého. Když procházel ulicemi, všiml si, že každá budova je zavřená nebo zatlučená. Ani živáček nebyl přítomen, žádné děti skotačící v ulicích města, či obchodníci prodávající své zboží. Došel k masivním dubovým dveřím, které střežily dva zbrojnoši, kteří tam stáli opření o halapartny a spali. Dveře pokryté železnými pláty v sobě ukrývaly malinkaté okénko. Zabouchal na dveře a počkal pár okamžiků.
Okénko se otevřelo se skoro neslyšným vrzáním železných pantů. Uvnitř otvoru se objevila tvář muže, který měl husté černé strniště se stejně hustým knírem. Unavené oči vypovídaly o jeho "přepracovanosti" z noční služby. Helma nasazená na hlavě vypadala jako hrnec. Pod helmou vyčnívaly černé delší vlasy slepené potem. Pohled strážného za branou vypadal nevraživě.
" Co tu člověk jako ty pohledává?" zněla jeho otázka, hlasem hrubším než neznámý čekal. "Hledám práci…" zněla jeho strohá odpověď.
"Pro tebe'' zdůraznil strážný ,, tu práci nemáme ... Rychle se mi kliď z očí, než tě nechám vypráskat!"Strážný začínal ztrácet nervy, přičemž mu na čele vyskočila pulzující žíla.
Strážní, kteří spali, se probudili, ještě omámeni z hlubokého spánku.
"Hledám práci…" stejná odpověď neznámého.
"Rozuměl si tomu co jsem před chvíli řek?! Kliď se mi z očí!" obličej strážného v okénku začal nabývat nachovou barvu a jeho spánková žíla začala mocně pulzovat.
Zbrojnoši po stranách brány se po sobě začali nechápavě dívat. Jeden těkal očima od neznámého, přes bracha u brány na strážného v okýnku za branou. Neznámý nedával najevo, že by ho nějak rozrušilo toto "milé" uvítání. Lemy sněhově bílého pláště se líně třepotaly v mírném letním větříku, který sebou nesl i nelibou vůni ve městě. Vůni smrti.
Muž v bílém plášti se otočil na podpatku svých elegantních kožených bot se špičkou, a odkráčel zpět k městu. Kroky se dutě ozývaly, zpod dřevěných, stářím už prožraných prken, které tvořili můstek k bráně. Vojáci ještě cosi na neznámého křičeli, ale ten je neslyšel, i kdyby je slyšel, tak nedával nic najevo. Došel na konec můstku, kde se otočil směrem na bránu, u které stále pokřikovali strážní.
Poklekl na jedno koleno a co nejsilněji se odrazil od prken, které se pod nim pod tíhou váhy a síly odrazu podlomili. Rozeběhl se přímo proti strážným. Vítr svištící kolem uší mu shodil kápi, která odkryla kaštanově hnědé vlasy, stejně tak zbarvené strniště a svítící zelené oči, upřené na místo někde nad bránou.
Nabíral stále větší rychlost. Zbrojnoši před bránou před sebe nastavili halapartny. Neznámý doběhl ke strážným, kde se vyhnul halapartnám a mocným skokem se vyšvihl nad bránu, kde visela na železném plátu lucerna, po která začal šplhat stále výš na hradby. Vojáci nemohli nic dělat, jen na křičeli nadávky a slova opovržení. Strážní na mostě sbírali kameny, aby po je po něm mohli mrštit, i když se ani jeden z nich netrefil do svého cíle.
Šplh po hradbách v jeho podání vypadal lehce jako chůze po pevné zemi, avšak jedno uklouznutí a čekala by ho jistá smrt. Velmi snadno nacházel úchyty, které již dříve vyhloubil svoji činností vítr. Sluneční paprsky zářily na jeho bílém plášti. Drolící se pískovcová, zeď po které lezl, se leskla jako ten nejzářivější diamant. Muž se blížil k zubům hradní zdi. Zachytil se mezery mezi dvěmi zuby a vyšvihl se s grácií na vnější hradbu hradu, kde na něj čekal regiment vojáků.
Vojáci tam stáli seřazeni do dvou řad, čítající každá tucet mužů. Všichni drželi halapartny, nebo vytahovali z pochvy meč. Nezbývalo nic než se utkat proti několikanásobné přesile. Muž, nepříliš znaven výstupem na vrcholek hradeb se přikrčil jako kočka číhající na myš a sáhl si na záda pro své meče. Ostří proťalo vzduch se sotva slyšitelným svištěním. Meče se zkřížily těsně před jeho obličejem.
Rty se začaly pohybovat v tiché modlitbě, při které se ostří rozzářilo více jak slunce na nebi. Vojáci si stínili oči před nastalým oslnivým světlem. Záře mečů umožnila muži proklestit si cestu skrze těla vojáků bez boje, čehož si cenil více, než kdyby měl tu čest se s nimi setkat v boji. Prošel až k hraně hradby, kde shlédnul dolů na vnější malé nádvoří, které se hemžilo vojáky. Pohled mu sjel na povoz se senem, jež táhl hnědý valach.
Dlouho se nerozmýšlel, zastrčil meče zpátky a než-li se vojáci stačili vzpamatovat, skočil do valníku se senem. Stébla trávy se mu usadila ve vlasech i na kabátci. S elegancí vyskočil na sedátko pro vozku a chytl otěže koně, který se vzepjal a rozjel na jeho povel. S nabírající rychlostí se seno z valníku začalo trousit, přičemž se po hromádkách klouzali vojáci, kteří se snažili zastavit povoz.

Vojáci po stranách si zakládali šípy k lukům, přičemž si nejdříve hroty namáčeli v dehtu, které potom zapálili o železný koš, ve kterém hořely žhavé uhlíky.
,,Připravte se k palbě. Zamířit," zavelel muž v kroužkové zbroji, na které měl kabátec v barvě černi noci protkaný zlatou nití. ,,Pal!" výkřik se nesl ještě stále ve vzduchu, když už šípy proťaly oblohu míříce na svůj cíl, který mohly jen těžko minout.
Seno ihned vzplálo. Oheň navíc podporoval svištící vzduch vytvářený rychlostí jízdy valacha. Muž se zvedl ze sedátka a zároveň uhýbal létajícím šípům, které po něm střílela městská garda u vnitřní brány. Teplo už dosahovalo nesnesitelné míry, když se jeden šíp zabodl valachovi do oka, z kterého se vyřinula sprška krve. Valach omámen bolestí klopýtl a nakonec v rychlosti spadl, jenže povoz jel dál, hnán neviditelnou silou přímo na bránu s bezvládným tělem táhnoucím za sebou.
Lučištníci před bránou skákali hromadně z cesty, aby se vyhnuli řítícímu se povozu a neposednému ohni. Povoz hlasitě narazil do brány. Brána se vyvrátila z pantů a kovová mříž spadla na dlaždice, které popraskaly pod nenadálou tíhou. Pravé kolo povozu se průjezdem po zbytcích brány urvalo a povoz se neřízeně řítil proti hradní baště. V tu chvíli byl už povoz celý v plamenech, včetně zbývajícího kola a sedátka, na němž pořád balancoval neznámý muž.
V poslední chvíli seskočil ze sedátka a dopadl na zem ve stejném okamžiku jako povoz, který narazil do bašty. Ta se otřásla v základech. V místě nárazu se objevila průrva velikosti pěsti, která od sebe šlehala spáry na všechny strany. Muž se otočil na podpatku a utíkal ke vstupní bráně hradu, kde na něj čekalo půltuctu těžkooděnců ve zlatých kyrysech, s helmou tvarovanou do orlích hlav, s holeními a stehenními pláty v barvě poledního slunce a špičkami okovaných bot, které by probodly i sebelepší brnění.
Všech šest drželo v rukou těžké obouruční meče s drážkou uprostřed čepele a s jílcem posázeným krvavě rudými safíry. Dva z nich na sobě měli ještě plášť blankytně modré oblohy značící je jako členy královské gardy. Neznámý se moc nerozmýšlel, vztáhl ruce na jílce svých mečů a vytáhl je zkušenými pohyby zabijáka. Meče zavířily ve vzduchu před vojáky z gardy a ti klesli na kolena.
Z meče odkapávala krev na dlažbu, kde vytvářela malé kaluže krve, které však byly zanedbatelné s krví, která se řinula z pod krčních plátů vojáků královské gardy. Zbylí čtyři těžkooděnci se pomalu začali stahovat k bráně. Jeden uklouzl po krvi na schodech, a sjel až k mužovým nohám, kde dostal nemilosrdnou ránu čepelí do srdce. Poslední tři začali utíkat zbavení smyslů přes nádvoří pryč. Muž je nechal, nechtěl si přidělávat další práci a vešel branou do hradu.
Vstoupil do okázale zařízené předsíně s girlandami v barvě zlaté a rudé, jež lemovaly mozaikovitá okna. Dlaždice byly pokryty tlustým červeným kobercem, který tlumil zvuk jeho kroků. Síň byla lemována naleštěnými brněními, které odrážely i sebemenší paprsek slunce v mnohem větším jasu. Muž se pomalu plížil k železnému trůnu, na kterém podřimoval muž staršího vzhledu s korunou na hlavě, vykládanou broušenými polodrahokamy a démanty.
Král s hlubokými vráskami na čele. Dříve zlatá hříva, která mu spočívala až do očí, byla protkána proužky matné šedi. Svraštělá víčka se cukala v návalech strašidelných snů, při kterých se celé tělo otřásalo.
Proplížil se až k trůnu. Výstup po schodech byl doprovázen dutým zvukem zpod podrážek. Král se při tom zvuku probudil z dřímoty a slepě se podíval na výjev před ním. Nůž pod krkem se mu jemně zarýval do kůže a z pod ostří ukápla kapička krve. Nájemný vrah se na krále podíval divným pohledem, skoro až soucitným.
,,Pověz mi aspoň Tvoje jméno, cizinče... alespoň to si zasloužím" pronesl král chraplavým hlasem, který se mu v tu ránu zlomil.
,,Jmenuji se Altaïr, jsem posel dobrých i zlých zpráv," pověděl muž pod kápí, s mírným náznakem žalu v hlase. "Smrt je jen osvobození od života." S těmito slovy proťal králi hrdlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama