Některé uklidní cigareta, jiné alkohol, ale mě psaní...

Prosinec 2012

Chapter V. (kdesi na cestě)

2. prosince 2012 v 16:27 | Óňa |  Ashraza
Mlhavé ráno se protrhávalo a postupně propouštělo sluneční paprsky na mírně orosenou trávu. Haggo postupoval v čele své armády k Larosu na svém uhlově černém koni, Stínu. Mnoha tisícová armáda vířila prach, který stoupal do nesmírné výše. Sloupy prachu byly vidět až k pastvinám Scherwieldu i přes pohoří Maringel, tudíž o pochodu armády každý živý tvor napřed věděl. Šiky vojáků s koňmi, dobytkem a povozy naloženými zbraněmi, potravinami a nevěstkami postupovaly nesmírně pomalu, přibližně dvě lígy za den. Prach a rychlost pochodu znemožňovaly neočekávaný útok na hlavní obchodní stezku spojující přístav Chorn s městem Prat na jihu Tantalu.
Cesta skrz pohoří Maringel vedla soutěskou Morasul, nejvyšším dostupným místem v Orgatře. Projít skrze Morasul se v období zimy odváží již jen ti nejodvážnější. Dříve zde hynulo mnoho obchodníků, kteří zaplatili za svou lehkovážnost svým životem. V tuto roční dobu, v období začátku léta, byla však soutěska v nejlepším možném rozpoložení pro přesun armády. Avšak na strmé stezce stoupající až k náhorní planině bylo mnoho prachu a kamenů, které byly mnohdy nebezpečnější než čerstvý sníh. Stačilo jen, aby se nějakému koni v přední linii smeklo kopyto po hladkém kameni a kůň upadl. Tím by s sebou vzal dolů několik desítek vojáků, dobytka a povozů. Během jedno jediného odpoledne výstupu na náhorní plošinu Morasul přišlo o život pětiset šedesát osm vojáků a několik desítek zvířat.
Hagga představa blížícího boje neskutečně vzrušovala . Vzrušení se přeneslo také na jednoho koně, Stína, který začal být nepokojný, což znepokojilo koně Haggových hlavních vojevůdců a poradců. Koně kráčející za svým vojevůdcem zdivočeli a schodili své pány na zem, kde je následně zašlapali do země při zběsilém úprku. Něž našli všechny rozutečené koně snášel se soumrak. Většina koní přišla o své pány, jenom některým se podařilo přežít rány od kopyt okovaných železnými podkovami. Všichni přeživší měli na obličejích mnohačetné podlitiny ve tvaru podkovy, jako cejch oddanosti Haggovi.
V pozdních večerních hodinách se konečně celá armáda dostala na náhorní plošinu Morasul, kde se následně většina utábořila. Haggo si nechal postavit stan u severního průsmyku, aby měl výhled na pastviny Scherwieldu, kde pozoroval v dáli pohybující se světýlka připomínající světlušky. Haggo se nijak zvláš%t tím pohledem nekochal. Už za pár dní tam nebude sem tam světýlko. Bude tam rovnou roj světel z blížící se armády.
Nad táborem se začala snášet mračna, která uzavřela jasně svítící hvězdy před zraky všech přítomných. Temná mračna zahalila hřebeny průsmyku, stany a vojáky do závoje neproniknutelné tmy. Poté vyšlehl do Haggova stanu blesk. Světlo bylo tak jasné, že se všichni přítomní instinktivně stáhli do bezpečí stínů svých stanů. Noc prozářila záře, která připomínala den místo noci.
V nastalém zmatku vystoupil Haggo ze stanu. Blesk probíhal celým jeho tělem a prosvětloval všechny žíly a tepny v jeho znetvořeném těle. Každičký nerv a každičká vlásečnice zářila jasným bílým světlem, které zvýraznilo jeho zjev zvířete. Všichni přítomní zůstaly v němém úžasu, který nepolevil ani po stažení blesku zpět do nebes.
Haggo poznal z výrazů svých nohsledů, že něco není v pořádku, když na něj všichni přítomní zírali s užaslými tvářemi a ústy otevřenými do komického písmene O. Poté se podíval na své zohavené tělo a zůstal zírat stejně jako většina armády, ale i přes očividný strach čišící z očí vojáků a generálů, Haggo žádný strach nepociťoval. Jen strnule hleděl na své zářivě pulzující žíly a tepny. V odrazu očí, které nezvykle zobrazovaly úžas, byla tato skutečnost pouhým klamem. S postupem času se vojáci vzpamatovali ze strnulosti a začali brebentit jeden přes druhého.
"Ticho!" zvolal nezvykle silný hlas Hagga, jemuž stále zářily všechny cévy. Ve výrazu tváří všech přítomných Haggo poznal strach nepředstavitelně větší než z jeho nové osobnosti.
"Co tak zíráte? Přeskočilo vám všem snad?" hulákal vůdce rozčileně.
"Pane není vám vůbec rozumět," vysvětloval vrchní maršálek Altus, "váš hlas… Stal se z něj hluboký skřeht, který nás všechny děsí."
Haggovi hněvem zbrunátněl obličej, který teď nabyl růžové barvy díky neustálému záření. Poté se beze slova otočil na místě a odkráčel zpět do svého stanu, kam si nechal pozvat svého vrchního čaroděje.